“Lidé nenávidějící, aspoň jak já je poznal, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jakoby chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jakoby byli nepřetržitě zužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděčni a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí a nemluví bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je – aspoň jak jim se zdá – přehlížejí.
V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá.
Jsou jako rozmazlené či špatně vychované děti, které si myslí, že jejich matka je na světě jen a jen proto, aby je zbožňovala, a které jí zazlívají, že občas dělá i něco jiného například že se věnuje sourozencům, manželovi, knize nebo nějaké práci. To všechno pociťují jako křivdu, zranění, útok proti sobě, zpochybnění vlastní hodnoty. Vnitřní náboj, který by mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji v ublížení.
V nenávisti – podobně jako v neštastné lásce – je vskutku přítomen jistý druh zoufalého transcendentalismu: lidé nenávidějící chtějí dosáhnout nedosažitelného a nepřetržitě se užírají nemožností ho dosáhnout, jejíž příčinu spatřují v hanebném světě, který jim v tom brání. Nenávist je ďábelskou vlastností padlého anděla: je to stav duše, která chce být Bohem, ba myslí si dokonce, že jím je, a neustále je trýzněna náznaky, že jím není nebo být nemůže. Je to vlastnost tvora, který žárlí na Boha a užírá se pocitem, že mu je cesta k božímu trůnu, na němž by měl správně sedět on, upírána nespravedlivým světem, který se proti němu spikl.
Příčinu svého metafyzického neúspěchu není nenávidějící člověk nikdy schopen vidět v sobě samém a svém totálním sebepřecenění. Za všechno může v jeho očích okolní svět. Jenomže to je viník příliš abstraktní, neurčitý a neuchopitelný. Musí být personifikován, protože nenávist – jako veskrze konkrétní vzedmutí duše – potřebuje i konkrétní oběť. A tak si nenávidějící člověk nalézá konkrétního viníka. Je to samozřejmě viník jen zástupný, v podstatě nahodilý, a proto snadno zaměnitelný. Všiml jsem si, že pro nenávidějícího je jeho nenávist důležitější, než její objekt, a že její objekty je schopen střídat velmi rychle, aniž se tím cokoli na jeho vztahu k nim změní.”
Část projevu prezidenta ČSFR Václava Havla 
na Konferenci o nenávisti.
na Konferenci o nenávisti.Oslo, 28. srpna 1990
